Pochyby
Celý lidský život a všechno konání je doprovázeno příjemnými i nepříjemnými věcmi. Z velké části si za tyto okolnosti může svých chováním člověk sám. Kde bere člověk jistotu, že to, jak se chová, a to, co dělá je správné? Člověk by asi měl jednat na základě citu a ne, že je skálopevně přesvědčen, hluchý a slepý k okolí. Rozhodování by nemělo ovlivňovat svobodnou vůli ostatních. A právě proto je asi studium opravdového Budó, jaké máme možnost studovat, tak těžké. Zde je možno svobodně myslet a rozhodovat se, ale i zde jsou psaná i nepsaná pravidla, která je nutno ctít a dodržovat. Rozvoj citu a citlivého přístupu jak ke studentům, tak i k učiteli, je velmi zdlouhavý a složitý. Složitý proto, že se lidé snaží dát spoustě věcí formu a přesný popis, místo toho, aby otevřeli svá srdce a nechali plynout dění a čas přirozeně. Na jednom tréninku se mě jeden student zeptal: „Co dělám špatně, že mě útočník zasáhne?“ má odpověď byla, že právě praktickým studiem je možno rozvíjet cit pro vše, co se děje kolem nás, jak v bojových uměních, tak v normálním životě. Nemohu studentovi říci, že teď to bylo dobře a teď špatně. Jednoduše je to proto, že do něj nevidím a nemohu vědět, co udělá a jak se zachová, jak se rozhodne. Každý ze studentů má „své“ Budó a svůj přístup k němu a každý se rozvíjí jako individualita. Stejně tak se vyvíjí vztah studenta k učiteli. Čím déle bude student pokračovat ve studiu, tím méně mu učitel bude říkat, co se sluší a patří. Toto byla jen jedna myšlenka, ale zároveň vše, protože vše, co se děje kolem nás je život a nic z něj nelze odloučit, protože by došlo k narušení rovnováhy.
Pochyby jsou součástí života, a proto nechte ať úsudek a rozhodnutí zůstanou na citu a otevřeném srdci.
Jan Kašpar
Shidoshi 3/2004