Dobrý učitel neučí, ale inspiruje
Předem se omlouvám, ale co teď budu psát, asi mnozí nepochopí, protože to vyžaduje určitý vlastní zážitek. Je i pravděpodobné, že mnozí to chápat nechtějí. A pak jsou tací, kteří tomu rozumějí, ale nesouhlasí se mnou - ale souhlas není účelem žádného blogu. Přesto to napsat chci, protože až to budete prožívat, možná si na to vzpomenete, a minimálně aspoň budete vědět, že nejste sami 
:-)
Nevím už kde jsem tuto větu četl, ale moje studium Bujinkan Budó je právě o tomto. Studuji již dlouhá léta, také dlouho učím a za tu dobu jsem si prošel různými stádii, která dost možná teď prožívají zase další studenti kolem mě. Měl jsem období (hodně dávno), kdy jsem se v Bujinkanu v zahraničí zahleděl do efektně prováděných variací technik, které měly hlavu a patu. To jsem přenesl i do své výuky. Samozřejmě nebylo lehké se je naučit, ani pak předávat, ale mělo to jasnou strukturu, spoustu záchytných bodů, dobře vysvětlené, prostě cesta byla sice daleko, ale byla vidět.
Bohužel po několika měsících až letech jsem zjistil, že umírám. Samozřejmě myšleno v bojovém umění. Mělo to koncepci, ale nějak to mělo i ostré hranice. Možná by mi to nevadilo, kdybych ovšem neviděl kolem sebe lidi, kteří studovali jinak a také jejich výsledky byly jiné (pokud se o něčem takovém dá v Bujinkanu mluvit). Posouvali se, rostli, vyvíjeli. Vrátil jsem se pokorně zpět. Zpět ke studiu, které není jasné (nebo je jasné, ale jenom prvních 5 minut), vypadá, jako by nemělo koncepci, vypadá jako hraní si na schovávanou... Nezbylo mi, než se obrnit důvěrou. Nevěděl jsem, jestli dělám dobře, ale srdce mě tak vedlo. Po dalších pár měsících nastal zlom - byť stále slepý, viděl jsem, že nacházím i to, co jsem nehledal.
Již uběhlo minimálně deset let od těchto událostí. Často mám nutkání po touze vědět, jak to všechno je správně. Avšak musím říct, že vždy, když vedle sebe porovnám trénink, kde se probralo deset perfektních technik z denshó (svitku), se všemi důležitými detaily a variantami, a trénink, kde byly nějaké techniky, možná-snad-pravděpodobně-možnátakyne z denshó, ale kromě toho celá nůše důležitých informací o funkci lidského těla a psychiky, spousta vřelosti srdce a přímého kontaktu s učitelem, moře pocitů, jak si se mnou sensei "pohrával", aniž bych věděl, jak to dělá, a jen malinko vnitřního tušení, odkud vítr vane... ten první zmíněný trénink je super - ale ten druhý trénink mi dává nadlouho dopředu daleko více. Je inspirací pro můj vlastní další trénink; on mě neposouvá, ale ukazuje mi, kam se můžu sám posunout. Někteří japonští učitelé mi říkají - postupuj krůček po krůčku, po malých schodech, výš a výš, nikam nespěchej, nic nepřeskakuj.
Na závěr drobná životní informace - víte, že slepému člověku v tramvaji je lepší jenom položit ruku na opěradlo volného sedadla a nechat ho, místo toho, abyste ho "ochotně" tlačili až na uvolněné místo?