Odstup
Odstup
Duncan Stewart
Nedávno jsem při hodině slyšel Senseie hovořit o stylu chování, jaký zaujmout vůči svému protivníkovi. Pro mě to bylo, jako bych slyšel své myšlenky znova a znova a byl jsem rád, že jsem získal ujištění, že mé cítění bylo na cestě k pravému budo.
Sensei zmiňoval, že je důležité čekat na krok protivníka a nepokoušet se cokoli vytvářet. Pocit je více jako oprostit se od nebo udržet stávající stav raději než vstoupit do bitvy na život a na smrt se svým protivníkem.
Dá se říci, že všechny naše kroky jsou určovány protivníkem a prostředím, pokud žijeme v souladu s přírodou. Pokud nežijeme v souladu s kami, vzdalujeme se od naší vlastní vůle. Tím jsou pak naše činy viděny, chápany a používány proti nám.
Musíme vložit naší plnou důvěru do tréninku a naslouchání svému učiteli s čistým a pravým srdcem. Odtud se dostaneme k opravdové schopnosti žít v harmonii se svým prostředím a přirozeně se přizpůsobit, když je to zapotřebí.
Při trénincích taijutsu je vidět mnoho lidí, kteří po přijmutí úderu přejdou k složité technice s komplikovaným pohybem nohou a změnami rukou. Proč? Nagato sensei nedávno konstatoval a to je také důvodem pro napsání tohoto článku, že „poté, co vás uke udeřil a zastavil se, můžete se pouze pohnout a zastavit se také. Není totiž už, proč byste měli dělat cokoli dalšího, pokud už on nic dalšího nedělá!“
Vzpomínám na dobu, kdy jsem hrál v kapele a zůstali jsme na baru dlouho po zavírací době a povídali si s manažerem a ochrankou. Jeden z členů ochranky věděl, že učím budo na Universitě a zeptal se mě, jestli mu něco neukážu. To jsem zamítl. Pokračoval v tom však tak dlouho, než jsem konečně souhlasil s podmínkou, že mi nejdřív ukáže svůj styl Kung-fu. Přesunuli jsme se na taneční parket a já se ho zeptal, jaký druh útoku by chtěl. „Jen úder pěstí“ mi odpověděl. Udeřil jsem tedy pěstí a on pokračoval v provádění souboru waza, který končil tak, že se zastavil na jednom koleni čelem ode mě a modlil se v nějakém druhu pozice kudlanky.
Vůbec se mě nedotkl, ale já jsem zahlédl jeho chodidlo poblíže mého, tak jsem řekl „a co tohle?“ Šlápl jsem mu na chodidlo, což stočilo jeho tělo v bolesti na zem. Zvedl se a vypadal šokovaně. Pak řekl, že teď bych měl něco předvést já a udeřil pěstí. Ustoupil jsem a zastavil se. Pak následovala delší pauza, po které jsem mu řekl, že nemám, co bych mu dalšího ukázal. Byl z toho dost v rozpacích. Řekl jsem mu, že protože udělal pouze jeden útok, necítil jsem potřebu dále pokračovat. Řekl „ok“ a znovu jsme se posadili. Vytáhl na mě své waza z touhy a proto mi to něco ukázalo. V tomto případě to bylo jeho chodidlo a já jsem se rozhodl ho vzít. Nedal jsem mu nic, co by mohl vzít a tak jsme skončili a posadili se zpět, jako přátelé. Můžeme to přiblížit Sokeho slovy, „Dej a vem nebo dej a vrať“
Nagato sensei nedávno opakoval, že tento typ pocitu musí být pochopen při tréninku. Je to klíčové pro přežití. Musíme vědět, kdy konat a kdy nekonat, kdy brát a kdy nebrat, kdy dávat a kdy nedávat, kdy vracet a kdy nevracet.
Schopnost udržet si odstup ve všech aspektech nás tomu může naučit. Odstup nám dá čas se nadechnout a inteligentně odpovědět na nesnáze. Odstup nám dá čas cítit, co je třeba k přežití.
Nebojujte, pouze se přesuňte do bezpečných pozic pro život a zničte tak sílu protivníků.
To je pravá síla budo.
Bufu Ikkan
Překlad článku https://tazziedevil.wordpress.com/distance/