Kolik tomu dáš, tolik dostaneš

Měl rozhovor s Romanem Kurcem a jednou z otázek bylo, jestli by se měl člověk všeho vzdát, pokud chce něčeho dosáhnout v bojových uměních a věnovat se tomu naplno, jít za svým cílem, odjet do Japonska…vzniknul z toho tenhle článek.

Kolik tomu dáš, tolik dostaneš

Podle mě platí téměř ve všem jednoduché pravidlo, kolik tomu dáš, tolik dostaneš.
Je dost lidí, co se sebrali, koupili si letenku s tím, že se zpět jen tak nevrátí a v Japonsku zůstali. Jsou to lidi různých profesí, povětšinou tedy finanční nebo IT služby a podobně, kteří mohou pracovat odkudkoliv, či se prostě jen dobře narodili a přišli na svět zajištěni a mohou si dovolit dělat, co se jim líbí, aniž by museli řešit finance. Každý má prostě v knize osudu napsáno něco jiného a někteří zvládli knihu poupravit a přepsat si ji vlastní snahou, náhodou...recept neexistuje.
Když jsem byl v Japonsku v roce 2010, byl jsem tam z 30 ti dní asi 20 sám. Zajímavá zkušenost. Jezdil jsem po okolí a občas jsem se jel posadit a přemýšlet do takového parku kde jsou vodní prolézačky a Soke tam, myslím, měl v minulosti několikrát venkovní trénink při nějakém Daikomyosai. Ten den v parku téměř nikdo nebyl. Seděl jsem na lavičce a sledoval koio kapry, když přijel starý Japonec, který jim v pytli dovezl krmení. Podíval se na me, zajímavě se pousmál, což jsem samozřejmě oplatil a uklonil jsem hlavu na pozdrav. On jim sypal krmení a celou dobu si mě tak jako oklikou měřil a kontroloval, což mi přišlo zvláštní, Japonci obvykle nedávají toto najevo nebo jsem to alespoň necítil.
Pak přišel, představil se (což mě překvapilo tak, že jsem nebyl schopen udržet jeho jméno) a začal se se mnou bavit. On uměl plynule japonsky a pár slov anglicky, já umím plynule česky, pár slov anglicky a ještě méně japonsky, prostě velmi zajímavý rozhovor, kdy byl neustále velmi uctivý a já mu tímtéž oplácel. Ptal se, odkud jsem a jestli cvičím u Hatsumi senseie (měl jsem mikinu Bujinkanu takže věděl) a pak nadzvedl obě nohavice a na svých bílých teniskách měl z boku černým fixem napsáno Bujinkan.
Překvapil mě. Vyprávěl (nebo spíš ukazoval) o tom, že před 20 ti lety cvičil u Sokeho, a že ho vše bolelo, že byli tréninky tvrdé, že nyní již necvičí, ale pořád se udržuje a předvedl úder, blok. Rozhovor to byl neúměrně dlouhý tomu, co jsme si řekli, protože jsme neustále hledali porozumění a správná slova, kterým by druhý rozuměl.
Zeptal se mě, jak dlouho jsem v Japonsku a jak dlouho chci ještě zůstat a studovat. Řekl jsem, že jsem tu potřetí, nyní na měsíc a za týden letím domů. On na to, to je málo. Moc málo. Proč ne rok? Já jsem řekl rodina, dítě, práce. On, že to je škoda, že se takto moc nenaučím, ať zůstanu déle. Tato myšlenka mě trefila velmi přesně, velmi hluboko a pomohla mi uvědomit si spoustu věcí. Jsem takový, jaký jsem, s tím co mám či spíše chci mít, a co tomu dám, to dostanu. Jsem to já, kdo může přepsat svou knihu a jsem to já, kdo nechce měnit její podstatu, jen upravovat jednotlivé kapitoly tak, aby její podstata zůstala zachována. Jsem s tím smířený a nemyslím to vůbec ve zlém, chci být šťastný, a proto dělám to, co dělám a snažím se držet knihy.
Pak jsme se rozloučili a on s máváním odjel. Já si hned napsal pár poznámek. A tu jeho myšlenku mám uvnitř sebe navždy.

Nevím jestli to je odpověď na tvou otázku. Na mou, ač v té dané chvíli nevznesenou to odpověď byla.

Ganbatte kudasai

Díky Romane za odpověď
Honza