Japonský meč a Budó

JAPONSKÝ MEČ A BUDÓ

Japonský meč je považován za vznešenou věc, protože má duši. Tato duše je produktem výrobce mečů, který přestál pot, odříkání a utrpení. Duše zesílí, když se rudě zářící čepel ponoří do vody. Základ meče se zlepší o radost uživatele meče, který převezme vlastnictví od výrobce meče. Takto se tvoří životní energie Japonského meče.
Vytvoření meče se dá srovnat s růstem lidského stvoření. Na začátku je pouze surový materiál ze změti železné rudy. Poté, co je podmaněn mnoha kalicím procesům, meč je nakonec vyroben. Když jakkoli není čepel kalena dobrým výrobcem mečů, promění se v tupou věc malé síly a kvality. Ta, která je vyrobena mistrem umělcem, je na druhou stranu druhem pravosti a nádhery. Mimo svou výrobu, meč se bez kvalitní starosti stane jen kusem rzi. Příležitostné naolejování a práškování je nezbytné k udržení dobrého stavu.
Bylo přirozené pro válečníky být pokáráni za neadekvátní starost se o svůj meč. Stejně jako musí být lidská bytost nabádána ke zlepšování přístupu vyhlazování sebe sama a získávání kalících zkušeností čelíc obtížím. Bojovník kandidát neschopný takového vývoje disciplíny se nestane nikdy výjimečným mečem.
Meč neexistuje pro výhradní důvod rozseknutí lidí na kusy. Nezáleží jak skvělý je meč, jeho používání může vyústit v zaseknutí nebo skončit pokažením krevními sraženinami. Šermířova báseň podotýká:

Zvítěz bez tasení čepele z pochvy.
Pokud musíš tasit meč, nesekej.
Pouze přetrvej.
Porozuměj hluboce
následkům odebrání jakéhokoli života.

Metoda sekání používaná v dávných dobách byla prodloužit a zatlačit při konání seku. Nicméně, třetí měsíc 27. roku období Meiji (1895), Japonská vojenská síla reformovala své tradiční kendo umění. Vojenští velitelé přijali jednoruční ceremoniální meč moderní doby. Spolu s tímto pozměněným designem meče přišlo i dovnitř směřující vztažení a sek švihem.
Se současným bojem s mečem, tento sek z tasení je nadměrně nebezpečná akce. Představte si scénu, kde protivník na vás útočí se dolů směřujícím sekem. Ve stejnou chvíli předpokládejme, že vy seknete napříč přes jeho střední část se sekem z tasení. Bude pak přinucen seknout vás vpřed přímo dolů. Pokud seknete jeho trup se sekem se zatlačením ve chvíli, kdy sekal dolů na vrchol vaší hlavy, mohl být odhozen dozadu a vy byste zvítězili. Způsoby sekání mečem z filmů Zatoichi nebo Mekura no Oichi se nazývají katate giri (jednoruční sek). Toto lze také provést, pokud má meč rovné ostří a pokud držitel ví, jak sekat se správným pohybem těla.
Od té doby, kdy používáme meč délky jednoho shaku, čtyř až osmi sun (18-22,5 palce) v ninpo existují kata jako hidari katate giri a hození metsubushi (oslepujícího prášku) pro uniknutí.
Není nutné setnout hlavu nepříteli, abyste ho zabili. Lidská bytost může být smrtelně zraněna malým sekem, jako třeba sekem přes krční tepnu. Ti lidé jejichž sekání neobsahuje znalost zranitelných bodů v jejich práci s mečem by měli pojmenovat své techniky „metody sekání dřeva mečem.“
Délka katany byla přibližně tři shaku (tři stopy). Někteří lidé se diví, jak mohli kolem sebe máchat mečem dlouhým tři shaku. Stejní lidé, že mečem se máchá jen za použití síly paží. Tito lidé by měli pochopit, že tak dlouhým mečem musí být manipulováno za pomoci zdatného pohybu celého těla a skrze reakci na různé pohyby.

V denshó Kukishin ryu se píše, že na Nový rok 3. roku éry Engen (1338), když Ashikaga Takauji vedl své armády na Kyoto, Taro Takehide z Kangunu napadl Yashira Gonnosukeho Ujisata z Basugunu se svým kopím. Ujisatova zbraň byla velký, tři shaku dlouhý meč a jeho síla, jak se tradovalo, byla schopná přeseknutí silného stromu. Když Takehide bodl své yari (kopí) směrem na Ujisata, jako yari bylo přeseknuto na dvě půlky, tak že mu zbylo jen držadlo v ruce. Když se Ujisato snažil seknout bez přerušení a otálení, Takehide použil techniku „rai’un“. Jeho držadlo odrazilo sluneční světlo, tak, že oslepil protivníka a byl pak schopen srazit Ujisata dolů a vzít si jeho hlavu.
Meč se změnil skrze historická období. Začal, jako kamenný objekt a později na sebe vzal formu bronzu a potom oceli. Za starých časů, jak se věří, byl dřevěný meč přizpůsoben. Lokvát japonský byl hlavně používaným dřevem a jeho délka byla kolem tří stop se zahnutým koncem pro držení. Primitivní metody boje s mečem se vyvinuly z tohoto kyje-meče.
Nicméně pokud trénujete v bójutsu proti meči tři shaku dlouhému, je jisté, že musíte porozumět opravdovému významu tóhó (metodě meče). To je, kde pohyb těla a mutó (žádný meč), váš pocit sama sebe stávajícího se mečem, by měl být pochopen.
Někdo se mě jednou zeptal, „Kolik lidí může být rozseknuto mečem před tím, než by čepel začala korodovat? Po pěti secích nebyl by meč už postižený kontaktem s tělesnými tekutinami?“ Taková hloupost!
Meč s sebou nese mnohem více než sekání protivníků čepelí. Meč má „ruce“, „nohy“, „hlavu“ a „tělo“ – stejně jako lidská bytost. Musíte být schopni použít celou zbraň a všechny její části (jako jílec, šňůru, pochvu atd.) efektivně. Musíte se naučit držet meč, když sekáte, bodáte, tlučete, mlátíte, házíte, přijímáte lámání kloubů, seků a sražení. Po tom, co se tohle naučíte, budete znát metodu síly meče nazývanou „nuki kazu kate“ (zvítězit bez tasení meče). Pak budete jistě moci porozumět gokui pro mutó.

překlad kapitoly z knihy:
Ninpo: wisdom for life
Masaaki Hatsumi